2008 v plusech a mínusech aneb Pozdě, ale přece

Sestavování nějakýho "best of" mě tak štvalo, že jsem se rozhodla to shrnout do kladů a záporů. Simplicity is my name.


+ Blood Red Shoes - album a 5 koncertů v různých částech Evropy. Z toho vyplývá spousta zážitků, modřin, nových lidí, fotek a nových míst. Stage invasion a všechny tyhle věci, který se u nás nedělaj. A nový písničky.

Na ukázku ADHD z Melkweg. Třetí osoba dělající stage invasion jsem já. A ten sekuriťák tam je blbec.


+ Holy Fuck, nevím jestli byli lepší v Polsku, kde mi to celý zkazil ožralej boxující Polák, nebo na RfP, kde to bylo na RfP. Ale v celku byly oba koncerty super.

+ Další alba, který stojej za zmínku: Veto - Crushing Digits (lepší, mnohem lepší než třeba Late of the Pier nebo Shy Child, a pokud už člověk nemá náladu na kytary, Veto jsou fajn náhrada); Black Mountain - In the Future (hráli na RfP a i přes příšernost toho festivalu to bylo vážně dobrý); Amanda Palmer - Who Killed Amanda Palmer? (ona to umí a ani si podpaží holit nemusí); Those Dancing Days - In Our Space Hero Suits (když chcete holčičí pop, kašlete na Girls Aloud nebo Pussycat Dolls. Tyhle jsou lepší!)

+ A další koncerty: The Cure (aneb když jste dost starý na to, abyste si sami ze sebe mohli udělat prdel + navíc 65daysofstatic); Sigur Rós; Handsome Furs (+ překvapení 31knots); The Twilight Sad (ve výsledku lepší než Mogwai, na který jsem se těšila víc); Caspian (následný tři dny s pískáním v uších za to stálo, jo a jo a jo); Khoiba (protože to bylo naposled); The Prostitutes v Budějcích (he he he)

+ Rozhovor s Peanutem z Kaiser Chiefs na RfP a s Blood Red Shoes na Pohodě. Obojí trochu rozpačitý, ale ve výsledku docela dobrý.

+ Z mimohudebních věcí: maturita s dobrým výsledkem možná trochu neprávem, ale kdo by si stěžoval; přijetí na 2 školy ze tří; tátovo kadeřnictví (ono se to vážně hodí)

+ Seriály. Za poslední rok se ze mě stal opravdový maniak. Bones, Doctor Who & Torchwood, The Big Bang Theory, Lab Rats, Snuff Box... je toho pořád dost. Jen to čekání na novýho Doctora je dost otravný, možná horší než konec Davida Tennanta jako Doctora. A ten novej se mi moc nelíbí. Uvidíme.


- Khoiba. Škoda.

- Ladytron v LMB (tak hroznej zvuk jsem ještě nezažila); Mogwai (protože se člověk těší a pak je to vážne dobrý až na konci); The Smashing Pumpkins (ano, mohli jsme čekat, že si Billy trošku pohoní ego, ale čeho je moc, toho je příliš)

- Smetana Tatáčů mě prostě nebaví.

- Nějaký blbý problémy doma, jež ve výsledku zkomplikovaly celý Vánoce. Ale i ty nakonec nebyly tak špatný, i když trochu skromný. Stejně jde jen o jídlo.

I've been focused, confused and totally amused

Ticho po pěšině, já vím. Blogovat se mi chce, ale větsinou, když už mám o čem, přejde mě chuť. Ale teď už musím, nejen kvůli reklamě, které se mi dostalo ve filtru.

Po zhruba dvou letech jsem začala zase naplno poslouchat Mansun. Opravdová škoda takových kapel. Paul Draper sice doteď hraje, ale to by zaprvé už nebylo ono a zadruhé to je daleko odtud. Třeba se vzhlédnou v Blur a (asi?) the Smiths, udobří se a udělají kombek. Nebo taky ne. Co naděláme.
Mimo to mám trošku nehudební období, narušené deskou Sunflower Caravan, která je dle mého názoru z půlky boží a z půlky nic moc. To ale může uzrát. No a dnes si konečně užívám novou desku Prostitutes, na kterou jsem se těšila dávno a jsem ráda, že jsem se dočkala, protože to za čekání stálo. Jen promofotky ve filtru mě trochu vyděsily. Doufám, že budou i na nějakém plakátu, protože to prostě chci. He.
Když se ale podíváte na moje last.fm, za posledních 7 dní jsem poslouchala jen výše zmíněná alba a za poslední 3 měsíce taky nic objevného. Nehudební období no.

A z jinýho soudku. Vy co tady hledáte kecy o hudbě už snad můžete přestat číst, protože tohle bude o horách. Zase jsme s mámou měly štěstí na počasí, prašanu bylo spoustu a jezdit po sjezdovkách byla jen občasná nutnost. A taky se sáňkovalo. To jsem pak jednou zapomněla na čas, dojela ke špatné lanovce, která už nejela, tudíž jsem musela absolvovat osamocenou dvouapůlkilometrovou procházku, ve snowboardových botech (díky bohu že nelyžuju), helmou na hlavě a půjčenýma sáňkama, doufám, že si mně někdo vyfotil. Ale na druhou stranu bez toho všeho bych pak nejela sama na sáňkách po sjezdovce se strachem, že mě přejede nečekaná rolba. Nestalo se a aspoň jsem se nenudila.
Mezi horama a mým dalším výletem jsem byla na Tata Bojs. Pěknej koncert, ale nemám ráda narvané sály. Přeju jim to, o tom žádná, ale nedá se fotit, je vedro, smrad a lidi vám řvou do ucha, v lepším případě. Každopádně překvapení ve formě Dostali jsme, De vo to a Prométhea bylo milé. Fotky by měly v nejbližší době vyjít na muzikuse a snad se i dostanu k updatenutí photobucketu.
Výše zmiňovaným "dalším výletem" byl pobyt v Bratislavě, necelých pět dní. Po skoro dvou letech, kdy jsem tam jezdila každé tři měsíce. Zvláštní pocit, ale bylo to moc fajn (jakkoli teple to zní). Hochspannung byl dobrej, i kdyz po půlnoci se tam nahrnulo příliš moc lidí a hudba mi zrovna nevyhovovala, navíc na mě dolehlo ranní vstávání, ale i tak to rozhodně nebylo špatný. Potkala jsem spoustu dlouho neviděných známých (fotodokumentace bude zejména na facebooku, ale třeba něco přidám i sem), utratila spoustu peněz za čaj a víno a viděla the Ills hrát v rádiu tlis. Což byl mimochodem velmi bizarní večer celkově. Každopádně jsem kvůli tomu prodloužila svůj pobyt v Blavě o jeden den. Teď už sedím v teple pražského bytu a mermomoci se vyhýbám školním věcem.

PS: Stále mám rozepsané Best of 2008. I když je už březen, já to tady ještě postnu. Až se rozhodnu, co bylo nejlepší.

Niemand wird dich finden, du bist bei mir!!

Mno. Prej mám blognout. Udělala bych to asi sama od sebe, ale bylo mi děsně líno, u mě velice neobvyklý jev. Ale na druhou stranu mám o čem povídat.

Ratraci a rohlíci
Dovolená v Dolomitech byla jako každý rok úžasná. Letos jsme sice neměli každý den azuro, ale zato pořád sypal sníh a ráno byla vždycky na upraveném povrchu 20 cm čerstvého prašanu. To se pak vyplatí vstát a těch prvních pár jízd si užít, když víte, že odpoledne už to bude stát za houby (z prašanu jsou rychle muldy) a to se pak lépe sedí v hospodě. Už se teším, až si s mamkou uděláme na Štědrý den předkrm z alpského špeku, mozarelly a bůhvíčeho.

Come and rock me Amadeus
Konečně jsem se dostala k filmovému Falcovi. Byly jsme na něj s mámou v ostravském kině Art, v sále bylo včetně nás osm lidí a všechno bylo akorát. Bála jsem se, co mě čeká, slyšela jsem všelijaké názory na tenhle film, ale odcházela jsem nadšená. Z filmu jako takového, z Manuela Rubeyho, kterej to nejen celý skvěle zahrál, ale i nazpíval. A čekala jsem, že máma bude trochu zklamaná, ale i ona po odchodu zahlásila "pěkný film, umělci to prostě nemají lehké". Tak teď jsem, jak už titulek napovídá, zaseklá na Greatest Hits (samozřejmě Jeanny občas dám na repeat, protože to je prostě srdcerváč jako prase a kvalita její a například Mutter Der Mann Mit Demm Koks Ist Da se nedá srovnávat).

Mimochodem, veselé Vánoce.

Foto: Blood Red Shoes @ Mezz & Melkweg

Blood Red Shoes @ Mezz, Breda, NL
31-10-2008



Blood Red Shoes @ Melkweg, Amstredam, NL.
03-11-2008

Take this migraine everywhere I go

Tak takový to teď se mnou je. Sedím doma a je mi zle, dost zle, hlava mi asi exploduje. Včerejšek byl v tomhle ohledu perný, usínání trvalo příliš dlouho. Ale i migrénu přechází pěkné věci, když na to přijde. Ale jedno legrační specifikum migréna má, alespoň u mě: nejsem moc schopná myslet v normálních větách a nemůžu si vybavit slova, ještěže tohle je jen psaný projev.

Škola je dobrá, zatím. To říkám po prvním dnu, takže můj názor se ještě hodněkrát změní. Ale zatím se snad nemám čeho obávat. Páteční večer na Sedmičce byl výborný. 31knots si zapisuju do seznamu těch málo kapel, které mě zaujaly na koncertě bez předchozího poslechu. Moje představa o tom, jak zní jejich album je ale docela jasná: nuda. Tahle hudba není určena do studií. Jejich show byla fakt skvěle doplněna vším, co dělali. Chlap, co si na sebe vezme tři vsrtvy oblečení, i když je jasné, že by se spotil i jen tak, oblečený "normálně", co každou chvíli vletí mezi lidi, jeho zdánlivě nekotrolované pohyby ale nikomu neublíží. Všichni poctivě nasávaji whisk(e)y,už nevím jakou. A nakonec se ten chlápek postaví s mikrofonem do davu a ze všech vsrtev nakonec zůstavá jen triko a spoďáry. Fakt bezva show. Fotky mám.
Handsome Furs byli taky supr, ale to už jsme zhruba věděli, do čeho jdem, takže se nejednalo o tak velké překvapení. Alexei mohla mít krapet menší naušnice, ale to je snad její věc, to cinkání neznalo až zas tak špatně. Už dlouho jsem neviděla kapelu, která se takhle baví sama sebou. Jen koukat na ně byla legrace, v tom nejlepším slova smyslu. Skvělý koncert. Jojo.

V neděli jsem poprvé viděla naše budoucí holčicí bydlení. Uznávám, že ta koupelnokuchyň není úplně ideální, ale jinak mi to tam přijde docela dobrý, celkem hezký místo, večerka vedle má v neděli otevřeno do desíti. Kdybych se necítila jak na drogách (navíc ještě s bolestí hlavy, která ze mě dělala úplnýho magora), ocenila bych to možná ještě lépe. Sice nám nevyšel plán vymalovat náš pokoj, ale to se dožene o víkendu. Je čas promyslet, co si odvezu a co ne, co tady budu potřebovat a co ne. Už se na to docela těším.

Teď se asi odložím na gauč nebo do postele, nevolnost mě zase začíná zmáhat.

PS: Pro ty, kteří ví, co to je mít migrénu takovou, že nejde usnout: Zkusila jsem si pustit Sigur Rós (běžně používám jako prostředek pro lepší usínaní) a zabralo to. Hlava i břocho se zklidnily a podařilo se mi usnout. Se vstávánim to ovšem bylo horší.

Do you want to edit your creature?

Spore verze pro iPod touch / iPhone je boží. Můj malý Munch roste do krásy (momentálně má tři oči a spoustu hmatových chloupků a tak). Je teprve na úrovni prvoka, ale už se blížíme k tomu, abychom se dostali na břeh. Pak budeme mít i nožičky!

Ale dost infantilnění. Táta dneska oficiálně otvírá kadeřnický salón. Ani se nenamáhal mě pořádně pozval, jen včera se meziřečí zmínil. Podívat se tam ale určitě půjdu. A dala bych si nějaký pořádný jídlo, začínám si zvykat na výživné obědy od babičky, to není dobré, protože to doma mít nikdy nebudu. (edit o pár hodin později: gyros a kousek kuřecí pizzy posloužil)

Zejtra ráno na CTčko, jsem zvědavá jak to v tý nemocnici budu hledat. A pak do Prahy. Druhýho máme imatrikulaci, samozřejmě, že já tam musím být ráno, místo toho, aby mě ušetřili vstávání. Tak já jdu raši žehlit, aby měl táta v čem otevřít svůj krásný salón.

Joo a ještě filmové okénko. Tropic Thunder je vážně tak dobrý jak hodně lidí říká. Coogan sice vypadá mladej a blbej, ale jeho úloha končí docela zábavně. Kombinace stupidity teen filmů a zároveň napínavýho filmu je fakt super. A protože veškerá moje novinářská nápaditost je momentálně utopená spolu s malým Munchem v ledové vodě z doby před dinosaurama, neřeknu moc víc. Přístě se snad vymáčknu ohledně nějaké hudby a tak.

I know this place where no ships go

Vážně. Už to vypadalo, že napíšu jak skvělej je život, jak je výhodný zaplatit si update pro váš iPod Touch, jak fajn škola mě čeká... A místo toho mám chuť víceméně zkopírovat to, co jsem psala minule. Já už vážně nevím, co se sebou. Akorát vypadám jak ubrečená dospívající husička, co se ztratila ve velkém světě. Prostě naní dobrý začínat poslední "náctiletý" rok tím, že se rozbrečíte na narozeninové večeři s vašima (rozvedenýma) rodičema. Není dobrý potkávat starý známý, kteří vám připomenou bohatý život, jaký jste měli předtím. A není vůbec dobrý si uvědomit, jak na vás skoro všichni serou. A vybrat si ze svý hudební knihovny nejsrdceryvnější balady a poslouchat je ve tři ráno, kdy nemůžete usnout kvůli za á své rozrušenosti a za bé rozhozenýho režimu. Bla bla bla. Prostě si přeju, aby někdo z těch lidí, který už pár dní naháním / snažím se nahánět / ráda bych naháněla, zazvonil na můj zvonek a řekl, jestli nepůjdu na pivo, kafe, čaj, víno, cuba libre, pořádně se vožrat když je mi těch devatnáct voe nebo cokoliv. Aby si na mě vzpomněli.

Always take a banana to a party.

Být pořád sama doma fakt není zdravé. Uzavírat se do svýho světa (jak děsně otřepaně mi tahle fráze zní!) mi nikdy moc nešlo, já radši pořádně přemýšlím. O věcech, které bych chtěla, i o těch které mám a které bych nechtěla. Uvažuju, proč vlastně nemám kamarády (aspoň v rámci tohohle zaplivaného města) a proč vlastně sedím doma. Vracím zpátky myšlenky, který mozek už skoro vytlačil ze mé hlavy a přemýšlím, proč něco nedopadlo jinak. Vracím se k momentům, které bych chtěla zažít znova a možná trošku pozměnit. Tohle přemýšlení mě ničí od hlavy k patě, sžírá. Vždycky to byl můj problém. Radši bych se do toho vysněného světa zavřela, třeba by mi tam bylo lépe. Ale jak říkám, tohle já už ani neumím. Měly bych radši něco dělat, abych pořád nemyslela na sebe, ale taky na jiné lidi a věci.

Děkuji tichynce za (zatím jen) plán na pátek, doufám, že nám to vyjde, je můj spasitel.

Með blóðnasir

Chtělo se mi brečet, chtělo se mi smát, pak se mi zase chtělo brečet (pak přišli fotografové a dvě písničky úplně zkazili) a pak jsem se smála a pak sněžilo. Tohle doufám nebude jen jednou za život, tohle musím mít vícekrát.

Lituju všech, kteří "těmi ufňukanými ukakánky ze země, kde je akorát furt zima" pohrdli. Udělali chybu.

Dneska večer se bude nést v duchu Heimy, nestaví se někdo?

Letní blogísek

Letní festivalová sezona je uspěšně za mnou, zvaršená výletem do krásných rakouských Alp. Musím uznat jedno - Pohoda je výborný festival a docela hrozí, že se tam zase někdy podívám. Blood Red Shoes, to vám byl kotel. Je jasný, že srovnávat festivalové vystoupení s klubem je scestné, takže hodnitím na jedničku a těším se na podzim, snad se s Adamem do té doby nezabijeme a užijeme si trojku koncertů v Holandsku.
(Pokud to bude číst, děkuju Nině z Radia_FM za možnost udělat s BRS lehce improvizovaný rozhovor).

K ostatním festivalům nemám co říct, většina už byla řečena zde a zde a zde. A málem bych zapomněla, taky tady. Fotky tam taky někde mám. Plus jako bonus můj rozhovor s Nickem Peanutem z Kaiser Chiefs.

Tohle by tedy bylo. Zbytek léta jsem trávila někde na cestách, ať už v rámci českých luhů a hájů nebo někde v zahraničí (tady přichází na řadu již výše zmiňovaný výlet do Alp). Pršelo, pršelo, bylo zataženo, pršelo, bylo zataženo a zima a pak zase pršelo. Tak vypadaly první dny našeho pobytu u Wolfgangsee. Ale podívali jsme se do Salzburgu, vyjeli jsme vláčkem na kopec větší než Sněžka a v St. Gilgenu jsme měli největší (a kupodivu i dost levnou) zmrzlinu na sever od italských hranic. A pak se udělalo krásně a my se mohli dokonce i vykoupat. Ten šok, který potom nastal při příjezdu do Čech, byl nemilosrdný. Ať už se podívám na benzinku u hraničního přechodu v Dolním Dvořišti nebo porovnám vodu v alpských jezrech a ve Vltavě v okolí Českých Budějovic.

Můj optimistický plán najít si do konce léta nějakou brigádičku v Praze nevyšel. Po krátké návštěvě kolejí ČVUT na Pražského povstání jsem se rozhodla, že radši pojedu domů. Před chvílí jsem odepsala na nabídku brigády v Budějcích. Bude ze mě hosteska?